Podrobná historie

Počátky hradu
     Co se historie týče, počátky Rabí jsou stále zahaleny tajemstvím. V současnosti se má za to, že hrad v první polovině 14. století založili páni z Rýzmberka. Tvrzení historiků a archeologů, že hrad vznikl v době lucemburské, podporuje i skutečnost, že první písemná zmínka o Rabí pochází až z roku 1380.

Doba posledních Lucemburků a husitské války
     Na konci 14. století došlo k ekonomické krizi, upadal vliv katolické církve a rostlo napětí mezi králem Václavem IV. a panským stavem. Řada šlechtických rodů se obávala prohloubení konfliktu, a proto začala upravovat své hrady (zejména posilovala jejich obranyschopnosti). Ve druhém desetiletí 15. století se společenská situace v Čechách ještě zhoršila, společnost se polarizovala a země se ocitla na počátku občanské války.
     Páni z Rýzmberka zůstali věrni rodovým tradicím i katolické víře, přiklonili se ke králi Zikmundovi Lucemburskému a aktivně vystupovali proti husitskému hnutí. Není tedy divu, že husitská vojska hrad dvakrát oblehla a dobyla, a sice v letech 1420 a 1421. Za druhý úspěch však hejtman Jan Žižka z Trocnova zaplatil vysokou cenu – před rabskou branou přišel o své pravé oko. Během obléhání a dobývání husité hrad značně poškodili. Ale tehdejší majitel Jan z Rýzmberka získal za svou oddanost „lišce ryšavé“ značné finanční vyrovnání, takže po skončení válečných operací mohl být hrad v krátké době obnoven. Na rozdíl od jiných objektů tedy Rabí husitské války prakticky nepoznamenaly.

Doba rozkvětu za Půty Švihovského z Rýzmberka
     Druhá polovina 15. a první třetina 16. století se pak nesla ve znamení nebývalého společenského Rýzmberků a rozkvětu rodových panství, včetně toho rabského. Na konci 15. století přestal hrad vyhovovat nárokům na komfort bydlení a reprezentaci úspěšného rodu. Mezi lety 1490 a 1520 tak došlo k rozsáhlým úpravám, které zásadním způsobem změnily tvář hradu.
     Do nové podoby nechal hrad vystavět Půta Švihovský z Rýzmberka, bezesporu nejmocnější a nejvýznamnější majitel rabského panství. Půta Švihovský byl vzdělaný a kultivovaný aristokrat – na univerzitě v Lipsku studoval práva, ovládal několik cizích jazyků, zajímal se o různé oblasti poznání a byl i štědrým podporovatelem katolické církve a umění.
     Svou kariéru úspěšně rozvíjel na dvoře Vladislava Jagellonského – byl nejvyšším zemským sudím a ve službách svého krále podnikal i diplomatické cesty. Svou pozornost ovšem zaměřoval také na své državy, snažil se o jejich ekonomický rozvoj a výnosy z panství zvyšoval i zakládáním měst. Povýšení Rabí na město si u svého krále vyprosil roku 1499.

Rabí v raném novověku
     Po Půtově smrti na počátku 16. století byl rozsáhlý rodový majetek rozdělen mezi jeho čtyři syny. Ti následovali svého otce a zastávali významné pozice na panovnickém dvoře. Jejich věrnost Jagelloncům ovšem v první třetině 16. století dostala vážné trhliny a oni se stali aktivními aktéry mocenské roztržky mezi českým králem a panským stavem. Odklon od královského majestátu se ukázal jako velmi špatné rozhodnutí, bratři se zadlužili a byli nuceni postupně rozprodávat svůj majetek.
     Rabí se tak roku 1549 dostalo do rukou Jindřicha Kurcpacha z Trachenburka. Od něj po několika letech panství odkoupil Diviš Malovec z Libějovic.
     Avšak ani tento rytíř se z nabytého majetku neradoval dlouho. Na sklonku padesátých let 16. století se zadlužil a nedobrou finanční situaci řešil postupným prodejem svých držav v jižních a jihozápadních Čechách, přičemž většinu jeho majetku (včetně rabského panství) převzal Vilém z Rožmberka. Tento přední muž české renesance na hradě nikdy nepobýval a vzhledem k tomu, že bylo rabské panství relativně vzdálené od jihočeského dominia pánů pětilisté růže, snažil se toto území rychle odprodat. To se mu podařilo a majiteli Rabí se stali Chanovští z Dlouhé Vsi.
     Příslušníkům tohoto starobylého rodu se na konci 16. a v první polovině 17. století nedařilo zlepšit hospodářskou situaci panství a navíc se museli potýkat s následky třicetileté války, tedy s ekonomickým, demografickým či kulturním úpadkem a zejména s pleněním valčících armád.
     V druhé polovině 17. století se Rabí stalo trvalým sídlem Chanovských. Protože se jim stále nedostávalo finančních prostředků, museli si smířit s tím, že bydlí v chladném a neútulném gotickém hradě a že si nemohou dovolit úpravy v barokním stylu.

Éra Lambergů
     Na počátku 18. století získal rabské panství pasovský kníže-biskup Jan Filip kardinál z Lamberga. Spolu s Rabím koupil i nedaleká panství Žichovice a Žihobce. Hrad byl ovšem v této době považován za neobyvatelný, a tak není divu, že si lamberská rodina za své sídlo vybrala pohodlnější barokní zámek v Žihobcích.
     Ve chvíli, kdy Rabí přestalo definitivně sloužit obytným účelům, přišla jeho zkáza. V první polovině 18. století totiž hrad vyhořel a požár jej připravil o střechy i dřevěné části. Ve druhé polovině 18. a první třetině 19. století se navíc nehlídaný hradní areál stal zdrojem stavebního materiálu pro obyvatele podhradí i širokého okolí.
     První pokusy o záchranu komplexu se objevily v polovině 19. století, v době, kdy českou společnost ovládly ideje historismu a romantický zájem o středověk a jeho památky. Tehdejší majitel panství Gustav Jáchym kníže z Lamberga tedy nechal uzavřít vstupní bránu a opravit část zdiva. Zároveň stanovil prvního správce a průvodce a z jeho iniciativy také vznikla na vrcholu vysoké věže první vyhlídková plošina.
     Přestože Gustav Jáchym z Lamberga chtěl o Rabí pečovat, jeho snažení se dotklo menší části hradního areálu. Většina zdiva nebyla k nelibosti obyvatel podhradí opravena, takže jejich domy neustále ohrožovaly padající kameny.

Spolek pro zachování památek a záchrana hradního areálu
     Nešťastná situace se vyřešila až v prvním desetiletí dvacátého století, když v Horažďovicích vznikl Spolek pro zachování památek v horním Pootaví. Tento spolek získal Rabí do pronájmu a později (v roce 1920) na něj tehdejší majitel panství Jindřich hrabě z Lamberga hrad bezplatně převedl.
     V průběhu dvacátých a třicátých let minulého století se členové spolku zasloužili o vyklizení areálu, o odkrytí některých částí hradu a o rekonstrukci těch nejvíce poškozených. Na hradě zřídili malé muzeum a organizovali prohlídky s průvodcem.
     Na jednu stranu je nezpochybnitelné, že členové spolku zásadním způsobem přispěli k obnově hradního komplexu a k tomu, že se alespoň v podobě ruiny zachoval dodnes. Na druhou stranu, činnost spolku bohužel znamenala také ztrátu řady architektonicky a archeologicky cenných detailů.

Hrad v rukou československého a českého státu
     Roku 1954 převzal péči o hradní komplex československý stát, respektive ministerstvo kultury a jemu podřízený Státní ústav památkové péče a ochrany krajiny. Pracovníci těchto institucí si cenili pozdně gotické architektury Rabí, takže jej v roce 1978 prohlásili národní kulturní památkou.
     Na konci sedmdesátých let byl celý hradní areál ve velmi špatné kondici a bylo nutno přistoupit k rozsáhlým opravám. V osmdesátých letech se upravovala konírna, rekonstruoval se Nový palác a upravovalo se také malé nádvoří. V devadesátých letech minulého století a prvním desetiletí našeho století záchranné práce směřovali zejména k Hornímu hradu. Přes veškerou snahu správy hradu i nadřízených orgánů však některé části hradu na svou opravu stále čekají.